Lukáš 9,18
V protikladu k tomu, když se Ježíš modlil před zástupem, modlí se nyní sám, ačkoli Jeho učedníci byli s Ním. Neříká nám to, že nikdo jiný nemohl vstoupit do zkoušek duše, které Ho v té době hluboce zachvacovaly? To je vidět z Jeho následujícího rozhovoru s učedníky. Staví je na zkoušku, když se jich ptá na to, co o Něm lidé říkají. Věděli, že tato rozmanitá pojetí o tom, kdo On je, byla pouhými spekulacemi, nemajícími skutečný základ a žádný význam pro nalezení pravdy. Ale Petr s pevným přesvědčením odpoví: „Kristus Boží,“ když přijde otázka, za koho Jej mají Jeho učedníci.
A přece Pán jim přikázal, aby žádnému neříkali, že On je Kristus, ale vštěpoval jim skutečnost, že má trpět, být zavržen a zabit, a opět vstát. Ačkoli byl Kristus, Boží pomazaný Král, přece to nemělo být řečeno národu; neboť On tehdy nechtěl zaujmout Svůj trůn: Musí nejdříve trpět. Nechtěl žádný rozruch mezi lidem, aby Ho učinili králem. Víme, že učedníci nechápali Jeho myšlenky. Jak naprosto osamělé byly Jeho hluboké zkoušky, týkající se utrpení, které musel nést sám! Není to důvod, abychom Ho milovali tím více? Boží dítě musí být také připraveno na osamělost zkoušky. V každém životě vyvstávají věci, kterým žádný druhý nebude schopen rozumět, věci, které musejí být brány v osamění do modlitby k Bohu. U některých věcí nemůžeme očekávat, že je druzí budou sdílet, ačkoli se mohou snažit jemnou službou vést své duše k zájmu o porozumění. Ale tento druh modlitby je zásadní pro opravdové obecenství duše s Bohem.
L. M. Grant,TLIN,16/4/2011