Báruch, Jeremiášův písař, napsal „do knihy z úst Jeremiášových všecka slova Hospodinova, která mluvil jemu“ (Jer. 36,4). Později četl tu knihu v chrámě všemu lidu, a potom všem knížatům. Jemu a Jeremiášovi bylo řečeno, aby se skryli. Kniha potom byla čtena králi Joakimovi, který ji opovržlivě spálil, stránku po stránce na ohni před sebou. Král vydal rozkaz k uvěznění Bárucha a Jeremiáše, ale Hospodin je skryl.
Báruch napsal tu knihu ve čtvrtém roce Joakimovy vlády a četl ji nahlas v sedmém měsíci králova pátého roku panování. Bůh předem dobře věděl, jak to dopadne. Báruch možná smýšlel vysoce o své službě, když psal to, co prorok diktoval. Věděl, že Božím přáním je, aby lid dbal toho, co on napsal, a aby se odvrátil od své zlé cesty. Nyní, místo aby byl poctěn za to, co tak namáhavě napsal, byl nucen jít do úkrytu. Ale Bůh věděl, jaký bude výsledek a varoval ho před tím, aby pro sebe hledal velké věci, když Bůh chce zbořit to, co předtím postavil.
Očekávali jsme někdy lidské uznání nebo odměnu za to, co děláme v Boží službě? Nehledejme pošetile velké věci pro sebe ve světě, který bude brzy muset pocítit Boží spravedlivý hněv! Slova našeho Pána: „To dobře služebníče dobrý a věrný,“ by měla stačit, aby rozechvěla a uspokojila naše srdce. A tak jako Báruch Mu můžeme důvěřovat, že nás zachová v každém nebezpečí, kterému můžeme být vystaveni.
E. P. Vedder Jr.,TLIN,14/4/2011