Pavel a Sílas si byli jisti, že je Pán poslal do Filippis, ale zde byli biti a trpěli ve velmi nepohodlném vězení. Nesoudili bychom za takových okolností, že Pán zavírá dveře pro naše svědectví na tom místě? Možná, ale bylo by to předčasné! Oni místo toho zpívali písně a chválili Boha. Jejích svědectví bylo mocné!
Modlili se, bezpochyby za vysvobození; potom náhle „zemětřesení stalo se veliké“, takže „pohnuli se gruntové žaláře, a hned se všecky dveře otevřely, a všech okovové spadli“ (verš 26). Řekli bychom: „Bůh jistě dává odpověď na naše modlitby“ – a šli bychom pryč! Ale Bůh jim dal vědět, že mají být osvobozeni mnohem produktivnějším způsobem – Boží vůle pro ně byla, aby učinili dojem na žalářníka tím, že budou jednat proti přirozenosti a zůstanou tam!
Bůh znal strážného žaláře a věděl, že bude uvažovat o sebevraždě, neboť to se zdálo být jedinou cestou, jak uniknout hroznému potrestání za to, že dovolil vězňům uniknout. Bůh zázračně užil Pavla, aby ho zastavil: Pavel řekl: „Nečiň sobě nic zlého, však jsme teď všichni.“ (verš 28) Toto zcela neobvyklé chování se dotklo žalářníkovy duše! Výsledkem bylo, že byl ochotný přijmout slovo Páně, stejně tak i jeho domácí (Skutky 16,32-34). Shromáždění ve Filippis se podstatně rozrostlo!
Naučení pro nás je: Nevzdávejme se příliš snadno. Buďme nejprve ujištěni, že Pán chce, abychom šli. „Činíce pak dobře, neoblevujme; nebo časem svým budeme žíti, neustávajíce!“ (Gal. 6,9) Jaké požehnání sklidili Pavel a Sílas!
A. H. Crosby,TLIN,2/4/2011