1. Jana 2,1
Věřící, který zná své postavení v Kristu před Bohem, se už nemusí bát, že by mohl ztratit spasení. Spíše musí upřímně vyznat svůj chybný krok a odsoudit nejen skutek, nýbrž i jeho vlastní zdroj, tu zlou přirozenost, která se ještě tak často projevuje. Smí si být jistý odpuštěním, a když vyzná, znovu nalezne to vzácné obecenství.
Žel, že mnoho věřících se spokojí s tím, že jejich vztah k Pánu Ježíši postrádá tuto důvěrnost; vůbec nepociťují potřebu vyznat Mu své chybné kroky, a to často pod záminkou, že je přece vše odpuštěno.
Jak je dobré, že dílo napravení nezávisí jen na nás! Je tu náš Přímluvce, jenž ve slávě činí počátek. A když my si umýváme „své ruce a nohy“, pak tam smíme počítat s Ním, že On Své dílo umývání nohou při nás dokoná. Používá Své Slovo nebo možná některého ze Svých služebníků, aby dosáhl našeho svědomí a opět nás vzpřímil.
Upřímné vyznání nepřechází člověku rychle přes rty. Jinak tu je nebezpečí, že brzy opět upadneme do téže chyby. Ale „zármutek podle Boha“ (2. Korintským 7,10) dává sílu a moudrost, abychom se napříště vyvarovali nebezpečných příležitostí k hříchu. Většinou potřebuje tento proces nápravy čas, aby se rozvinul, neboť člověk potřebuje více času k tomu, aby opět nalezl obecenství s Bohem, než k tomu, aby je ztratil.
Proto si chtějme zachovávat citlivé svědomí a pečlivě se starat o vzácné společenství s Pánem Ježíšem. DHIN,22/7/2005