1. Janův 1,7 - ČSP
Jaká radost se zmocnila našeho srdce, když jsme po prvé uchopili Boží milost a porozuměli jsme, že nám bylo odpuštěno, že jsme byli „omyti, posvěceni a ospravedlněni“! Avšak žel, tato radost nově obráceného člověka má často jen krátké trvání. Až příliš brzy u sebe zjistí ovoce staré přirozenosti, neboť ta je stále ještě tu a přítomností nového života a nové přirozenosti nebyla nikterak změněna nebo zlepšena.
Každý křesťan stojí před otázkou: Co je s hříchy, které učiním ještě po svém obrácení? Když jsem uvěřil, obdržel jsem svědectvím Božího slova ujištění, že všechny mé hříchy, které jsem až do té doby učinil, jsou plně vymazány – ale platí to také pro hříchy, kterých se dopustím ještě potom? Má odpovědnost je přece ještě větší; nedávám tu podle tíže pochybení dokonce v sázku i své spasení?
Jestliže se nenecháme ochránit Božím slovem, můžeme v této otázce padnout za oběť dvěma osudným extrémům: zoufalství nebo lhostejnosti. Vážně smýšlející lidé mohou přijít k tomu, že budou pochybovat o svém spasení, zatím co druzí se přes to přenesou a řeknou: „Vždyť stojíme v milosti; proto se nic neděje, když ještě hřešíme.“
Kéž nás Bůh ochrání před tím, abychom zlehčovali chybné kroky, které učiníme jako věřící, anebo se jimi nechali zahnat ke skleslosti. Měli bychom spíše hledat v Božím slově, jak se věřící má zachovat vzhledem ke svým hříchům.
DHIN,13/7/2005