Jeremiáš 42,1.3-6
Godoliáš, místodržící, kterého Nabuchodonozor ustanovil nad judskými městy, byl zrádně zavražděn spolu s Židy a kaldejskými vojáky v Masfa. Většina vrahů utekla k synům Ammon. Zbytek Židů, kteří zůstali, se obával toho, co teď udělá Nabuchodonozor, a byli připraveni utéci do Egypta. Jednomyslně nyní přišli k Jeremiášovi a žádali ho, aby se za ně modlil k Pánu za naučení, co mají dělat, a slibovali, že udělají vše, co Pán řekne.
Nejednáme často podobně? – Jsme unaveni nějakým problémem, rozhodneme se, jak ho vyřešíme, a potom jdeme k Pánu a žádáme směrnice a slibujeme, že uděláme, cokoli nám On řekne? Neznamená to dělat věci pozpátku? Neměli bychom nejprve jít k Němu a hledat Jeho myšlenky o té věci? Nejsou Jeho cesty a Jeho myšlenky mnohem vyšší než ty naše?
Ale také: Když jsme se rozhodli, co chceme dělat, není to pokrytectví, prosit Ho o naučení a slibovat, že uděláme, co nám ukáže? Jsme skutečně ochotni vzdát se svých plánů a poddat se Jeho vůli? Anebo jsou to pouze zbožně znějící slova, která promlouváme, jako se to ukázalo u těchto polekaných Židů?
Když jim Jeremiáš přinesl Boží odpověď, ujistil je o Jeho milosrdenství, když zůstanou v zemi a o hrozných následcích pro ně, půjdou-li do Egypta, zlostně a vzdorně to odmítli a ve své svévoli šli do Egypta. Kéž jsme ochráněni od toho, abychom následovali jejich příklad! E. P. Vedder Jr.,TLIN,24/3/2011