Lukáš 1,11-13
Doba proroků končila před staletími. Bůh se už dlouho Svému lidu neohlásil neobyčejným způsobem. Proto znamenala andělova návštěva pro Zachariáše velké překvapení: Dostal strach.
Co pociťujeme my při myšlence, že se k nám blíží nebe, ano Bůh sám? Radujeme se z toho, anebo nás to znepokojuje? Vždyť pro lidi s hříšnou, Bohu nepřátelskou přirozeností se strach nejeví nijak neoprávněný.
Ale jaké požehnání, že Bůh takové obavy uklidňuje. Anděl říká: „Neboj se!“ Když jsme Boha osobně poznali a víme, co to znamená uleknout se jako hříšníci, pak zakusíme i my Boží útěchu: „Neboj se!“
Zachariášova víra byla postavena na zkoušku, když mu anděl ohlásil narození syna. Jeho nedostatek důvěry se ukázal v otázce: „Po čem to poznám? Nebo já starý jsem, a manželka má zstarala se ve dnech svých.“ Avšak anděl prohlásil: „Já jsem Gabriel, který stojím před obličejem Božím, a poslán jsem, abych… věci veselé tobě zvěstoval.“ (Lukáš 1,18.19)
I od nás se očekává víra, když čteme Bibli. Někdy nám přitom chybí důvěrný vztah k Bohu. Pak chceme slovům a větám rozumět tak, jako kdyby záleželo jen na vědění. Avšak měli bychom vždy mít na mysli i použití na nás samé, přivlastnění si Slova ve víře. A jen když se při čtení přiblížíme Bohu, naučíme se tomu, čemu nás chce učit.
Podle J. G. Belleta,DHIN,5/4/2016