Lukáš 3,21-22
Protože nám nejsou sdělena slova, posuzujeme charakter Jeho modlitby ze skutečností, které nám jsou sděleny. Může se to zdát zvláštní, že On chtěl být pokřtěn Janovým křtem pokání (neboť On neměl nic, z čeho by činil pokání); ale čistá milost Ho přivedla k tomu, aby zaujal toto nízké místo ve spojení s těmi, kteří zhřešili, s pokání činícím ostatkem Izraele. Ale tímto skutkem se sám zaručil za to, že převezme odpovědnost za jejich hříchy a ponese je na kříži Golgoty – což bude ten nejhroznější možný křest smrtí (srv. s Lukášem 12,50). Jeho křest tedy mluví o Jeho naprostém oddání se do Boží vůle nejenom v Jeho životě služby, ale až k smrti. Můžeme si tedy být jisti, že Jeho modlitba byla zcela v souladu s tímto požehnaným činem. Otec odpovídá v zalíbení a schválení: nemohla tu být žádná možnost Jeho selhání v tomto oddaném konání milosti.
Pokud jde o nás, ačkoli si snad jsme smutně vědomi slabosti a selhání vzhledem k jakékoli odpovědnosti, která nám byla svěřena, přece modlitba poddávající se oddanosti našemu Mistru je velmi nutná, dříve než Mu skutečně můžeme sloužit. Saul z Tarsu to vyjádřil krátce, když se prvně setkal s Pánem Ježíšem: „Pane, co mám činiti?“ (Skutky 22,10) V takové upřímné modlitbě se duše smí zříci své vlastní tvrdohlavé vůle a vzít na sebe jho Pána Ježíše. Kéž se každý věřící modlí takovou modlitbou: prostě, upřímně, rozhodně, s pevným úmyslem srdce!
L. M. Grant,TLIN,20/2/2011