20. leden

Doufal v Boha, nechať ho nyní vysvobodí, chce-li mu /jestliže po něm touží/; nebo pravil: Syn Boží jsem.

Matouš 27,43

Nejvyšší kněz vyslýchal Pána Ježíše, synedrium Ho obžalovalo tvrdými a falešnými slovy a Pilát Ho pokořujícím způsobem představil zástupu. Vojáci ho zbičovali, bili a poplivali; na Jeho hlavě byla koruna z trní; a na popravišti Ho křižovaly hrubé ruce vojáků.

Tam visí ten Svatý, Spravedlivý, Boží Syn, a je vystaven posměšným a urážejícím slovům lidí. Co o Něm mluví a co na Něho volají – jak hluboce Ho to zasahuje a bolí!

• „Doufal v Boha.“ – To činil jako nikdo jiný po celý Svůj život.
• „…, jestliže po Něm touží.“ – I to byla plná pravda, že Jeho Bůh a Otec v každém okamžiku Jeho života v Něm měl radost.
• „… ať ho nyní vysvobodí.“ – Avšak to nebylo možné! Spasitel měl „nést hřích mnohých“. A věděl: „Ty /Bože/ zajisté jsi svatý.“ To muselo znamenat rozdělení! To byl přece ten nevyzpytatelný Boží plán, „jej stírati a nemocí trápiti“. Proto Ho Bůh nemohl nyní zachránit – Bůh mlčel (Žalm 22,4; Izaiáš 53,10.12).

Nemusela tato posměšná slova lidí Spasitele zasáhnout jako údery kladiva? A pak Bůh k Jeho volání mlčel! Cítili se tím snad Jeho nepřátelé utvrzeni? Avšak Boží Syn to vše na sebe vzal. Trpěl úplně, dokonale, až „ke smrti kříže“ (Filipským 2,8).

Jemu náleží velebení našich srdcí!

DHIN,13/3/2016