2. Mojžíšova 28,29
Bůh řekl Faraonovi: „Propusť syna mého, ať mi slouží.“ (2. M. 28,29) Po deseti ranách byl Izrael vysvobozen z egyptského otroctví, takže mohl Hospodinu sloužit. Avšak když byli vysvobozeni z otroctví a procházeli pouští, jasně se ukázalo, že nejsou schopni Mu sloužit. I když třikrát řekli: „Cožkoli mluvil Hospodin, budeme činiti“ (2. M. 19,8; 24,3.7) – naprosto zklamali. Historie Církve ukazuje ještě větší selhání. My věřící jsme přijali Ducha Božího, který nám umožňuje sloužit Bohu. A přece poselství Laodicii ukazuje, že ve dnech, v nichž žijeme, je Pán venku a je zavržen (Zjevení 3,14-21).
Ale když zvažujeme dnešní verš, dovídáme se obdivuhodnou pravdu. Ať byl stav Božího lidu jakýkoli, ať bylo jejich selhání jakékoli, jejich jména byla ustavičně před Bohem, vyryta pro paměť do dvou kamenů na ramenou nejvyššího kněze (2. M. 28,12). Jejich jména byla také vyryta na dvanácti drahokamech upevněných v náprsníku na jeho srdci. Může být nějaké bezpečnější a bližší místo? Bůh chtěl, aby byl přes selhání lidu upomínán na tato jména, ačkoli nikdy na úkor Svých práv: byla udržována na náprsníku soudu. Ano, lid často zklamal. Dokonce i Mojžíš, nejmírnější muž na zemi, přestoupil Boží přikázání. Ale když nejvyšší kněz vešel do svatyně, tato jména byla vnesena do Boží přítomnosti jako ustavičná památka.
Tak Pán Ježíš, náš velký Nejvyšší Kněz, sedí po Boží pravici a představuje nás tam. Odtud nás posiluje a dává nám potřebnou pomoc, takže můžeme jít po své cestě pouští dále.
A. E. Bouter,TLIN,12/2/2011