Jsou dvě věci, které tvoří radost křesťana. Jsou jeho silou, cestou a předmětem, který je ustavičně před jeho srdcem: Předně: přítomné obecenství a společenství s Bohem Otcem a s Jeho Synem Ježíšem Kristem. Za druhé: naděje na příchod Pána. Tyto dvě věci nemohou být od sebe oddělovány bez ztráty pro naše duše, neboť bez nich nemůžeme mít všechen zisk. Jestliže neočekáváme na příchod Pána, nic jiného nás nemůže stejným způsobem oddělit od tohoto přítomného zlého světa. Kristus sám nebude tolik předmětem před naší duší, ani nebudeme schopni ve stejné míře přijímat Boží myšlenky a rady o světě, jestliže neočekáváme Jeho Syna z nebe.
Opět jestliže se na tuto naději díváme odděleně od přítomného obecenství a společenství s Bohem, nebudeme mít sílu. Srdce bude oslabeno, když se naše myšlenky budou příliš zaměstnávat zlem kolem nás a budou jím ovládnuty. Neboť nemůžeme skutečně očekávat Božího Syna z nebe, aniž bychom zároveň viděli, že On naprosto zavrhuje svět. Vidíme, že svět sám jde špatně, jeho moudří lidé nemají žádnou moudrost – vše jde dále k soudu a principy zla uvolňují všechna pouta. Duše je tak utlačována a srdce je smutné. Ale jestliže je křesťan skrze milost v okoušení obecenství a společenství s Bohem, jeho duše stojí pevně a je klidná a šťastná před Bohem, protože v Něm je stálé požehnání, kterého se nemůže žádná okolnost nikdy dotknout.
J. N. Darby,TLIN,9/2/2011