Jan 4,23 – přel.
Jádro většiny náboženství spočívá v tom, že skutky a bohoslužebnými konáními má být upokojena „nejvyšší bytost“ – ať už pod tím lidé rozumějí cokoli – a mají být uspokojeny její nároky. I takzvané přírodní národy se svými přírodními náboženstvími přinášejí svým bohům oběti, aby je příznivě naladily.
Ale když my jako křesťané s velebením ctíme Boha Otce a Jeho Syna Ježíše Krista, děje se to ze zcela jiných pohnutek. Neklaníme se proto, abychom byli zachráněni, zachováni a vykoupeni, nýbrž protože takoví už jsme. Ke svému spasení nemůžeme sami nic přidat ani tím, že Boha milujeme, Jemu se líbíme a posloucháme Ho. On to je, jenž všechno způsobil, když nám dal Zachránce.
Pravá křesťanská bohoslužba tedy spočívá prostě v tom, že vyjadřujeme svou vděčnost a oslavujeme Boží velikost. Tento základní rozdíl mezi pravým velebením a náboženstvím lidí bychom měli pevně držet.
Náboženský člověk chce sám něco dělat a přinášet. Věří, že Bůh to bude honorovat tím, že mu odpustí a ujme se ho. Znovuzrozený křesťan naproti tomu rozumí, že to je Bůh sám, který nám z lásky dal všechno. Na nás nyní je, abychom Ho s hlubokou vděčností chválili za to, co On je a co On učinil. Naše láska, která se projevuje ve chválení, je vhodnou odpovědí na Jeho lásku. „My milujeme jej, neboť on prvé miloval nás.“ (1. J. 4,19)
DHIN 28/2/2016