Matouš 23,37
Zachraňující víra a věčný život jsou darem Boží neomezené milosti. Avšak Boží milost nevymazává odpovědnost člověka.
Příklad: Malé dítě nemůže otevřít těžké domovní dveře. Když ale otec řekne: „Pojď, půjdeme ven,“ je povinno ho poslechnout. Nesmí přijít s námitkou, že přece nemůže otevřít dveře. – Otec k tomu má sílu a má klíč. – Když dítě nyní nejde ven, spočívá to tedy jen v tom, že nechce, že je neposlušné. Ale protože dítě je k otci ve vztahu dítěte, je odpovědné za to, aby poslechlo.
Stejně tak je člověk Stvořiteli povinen poslušností. A tento Stvořitel mu nařizuje, aby činil pokání a obrátil se od svých zlých cest. Nejde o to, zda k tomu má sílu. Je to jen otázka chtění. Bůh má sílu a vůli ke spáse a požehnání člověka. Ale chce člověk přijít? Nabídka milosti tu je: „Kdo chce, naber vody života zdarma.“ (Zjevení 22,17)
Bůh ve Své milosti působí při každém člověku. Ale člověk se může tomuto působení uzavřít, a tím učinit Boží radu ve vztahu k sobě samému bez účinku (Lukáš 7,30). Nad Jeruzalémem musel Pán kdysi naříkat: „Nechtěli jste!“ A ten, kdo neposlechne Boží volání, zahyne – ne proto, že neměl sílu (Bůh ji pro něho měl!), nýbrž protože „nechtěl“!
DHIN 25/2/2016