1. Petra 5,10
Bůh je nám učiněn známý jako „Bůh vší milosti“ a postavení, do kterého jsme uvedeni, je, že „jsme okusili, že je dobrotivý (milostivý)“. Jak je to pro nás těžké věřit tomu, že Pán je milostivý. Přirozený pocit našich srdcí je: „Jsi člověk přísný.“ (Luk. 19,21) Všichni trpíme nedostatkem porozumění Boží milosti.
Někdy tu je myšlenka, že milost zahrnuje to, že Bůh přechází hřích. Ale ne, milost považuje hřích za hrozně zlou věc, kterou Bůh nemůže snášet. Kdyby bylo v moci člověka, aby utvořil svou cestu tak, aby mohl obstát před Bohem, nebyla by milost zapotřebí. Právě skutečnost, že Pán je milostivý, ukazuje hřích jako tak zlou věc, že potřebě člověka, který je hříšník a jehož stav je úplně zkažený a beznadějný, nemůže postačit nic než volná milost.
Musíme se učit, co Bůh pro nás je, ne svým vlastním přemýšlením, ale tím, co On Sám zjevil, že je: „Bůh všeliké milosti“. Ve chvíli, kdy porozumím, že jsem hříšný člověk, a že přece Pán přišel ke mně, protože znal plný rozsah mého hříchu a jaká je jeho ošklivost, rozumím, co je milost. Víra mi dává vidět, že Bůh je větší než můj hřích, a ne že můj hřích je větší než Bůh. Ten Pán, kterého jsem poznal jako Toho, jenž za mne položil Svůj život, je tentýž Pán, s nímž mám co činit každý den svého života, a všechno Jeho jednání se mnou je na témž principu milosti. Velké tajemství růstu je vzhlížet k Pánu jako k milostivému. Jak vzácné a jak posilující je vědět, že Ježíš vůči mně jedná v této chvíli se stejnou láskou, jako když za mne zemřel na kříži.
J. N. Darby, TLIN 4/2/2011