5. Mojžíšova 3,26
Ke konci cesty pouští, na poušti Sin, lid zase reptal, protože mu chyběla voda. Tu dal Bůh Mojžíšovi instrukci, aby vzal hůl a mluvil ke skále, a tak způsobil, že z ní vyteče voda. (4. M. 20,1-3)
Avšak Mojžíš, popuzen ustavičným odporováním lidu, udeřil skálu jako při dřívější příležitosti u Orébu, místo aby k ní mluvil (2. M. 17,1-7). Vyšlo sice mnoho vody, ale Mojžíš udělal velkou chybu – svou životní chybu.
My dnes docela dobře rozumíme, co na tom bylo chybného. Skála ukazuje na Krista, z něhož, duchovně viděno, vyšla voda života (1. Korintským 10,4). Avšak tak jako Kristus musel jen jednou zemřít na kříži, protože Jeho dílo je dokonalé a nikdy nemusí být opakováno, tak směl také Mojžíš skálu udeřit jen jednou. Pro Boha to bylo tak významné, že Mojžíš nesměl vejít do vytoužené země, jíž přece platila veškerá jeho snaha. Ano, Bůh odpouští naše pochybení; ale je možné, že jejich následky neodjímá. To je vážná lekce, plynoucí z této události. Mojžíš se k tomu už nikdy nesměl vracet.
Ale byl tu ještě druhý provinilec: lid. „Mojžíšovi se zle stalo pro ně, nebo k hořkosti přivedli ducha jeho.“ (Žalm 106,32.33) Dali jsme snad už i my příčinu k tomu, aby náš bratr nebo naše sestra zhřešili, a tím na sebe přitáhli Boží kázeň? To je druhá vážná lekce, které se z této události učíme.
DHIN 20/2/2016