Žalm 16,10
Tento Žalm předkládá lidství Pána Ježíše a Jeho závislost na Bohu v chození, které končí v radosti vzkříšení. Mesiáš prosí za zachování. Jeho důvěra je v Hospodina. Ve Své modlitbě říká: „Moje dobrota nedosahuje k Tobě.“ (2. v. – přel.) To může být nesnadné k porozumění, když to přichází ze rtů božské Osoby, ale On mluví jako poslušný Člověk, který nehledá místo pro Sebe, ale pro svaté, ty „znamenité“, kteří jsou na zemi, k nimž se připojuje. „Ve dnech svého těla“ se ztotožnil se zbožným ostatkem, když byl Janem pokřtěn, aby „naplnil všelikou spravedlnost“ (Mat. 3,13-17).
Mesiáš mluví o „částce dílu mého a kalicha mého“. Jeho kalich bylo Jeho dědictví v Hospodinu; to byla Jeho částka. Pro Něho to bylo milé dědictví. To je pozoruhodný výrok ve světle jiného kalicha, který Otec od Něho žádal, aby ho pil. Nepodobný milému kalichu Svého dědictví, vzal ten druhý kalich z ruky Svého Otce ke spasení hříšníků. Pán Ježíš mohl říci: „Což nemám píti kalicha, který mi dal Otec?“ (Jan 18,11)
Dále slyšíme to velké proroctví, že Bůh nepřenechá Jeho duši šeolu, ale ukáže Mu cestu života. Tyto verše citoval Petr Židům ve Skutcích 2,25-31, aby prokázal vzkříšení a ukázal, že tento 16. Žalm se netýká tak Davida osobně, ale Pána Ježíše. David napsal tato slova „byv prorok“ a „věděv“, že se vztahují na vzkříšení Krista. „Cesta života“ vedla skrze smrt a vzkříšení; pro Něho to byla „hojnost radosti“. Povede Ho na Boží pravici, kde je „dokonalé utěšení až na věky“. To byla ta radost, kterou měl před Sebou (Židům 12,2). B. Reynolds, TLIN 30/1/2011