Přísloví 17,22
Martin Luther byl zase jednou ve velmi povážlivé situaci. Tu vzal klobouk, vyšel ven do lesa a začal zpívat píseň plnou důvěry v živého Boha. Pak druhou a třetí. Tak si tlak starostí vyzpíval ze srdce pryč a přišel posilněn a radostný zpátky k těm svým.
„Náš zpěv mrzí ďábla a dělá mu bolest,“ říkával; „naproti tomu naše netrpělivost v utrpení, naše nářky a křiky se mu velmi líbí, a při nich se směje pod fousy.“
Jak je to pravdivé! Skleslost nebo dokonce mrzutost a nedůvěra vůči Bohu dělají naše postavení v těžkých dobách jen ještě horším.
Auf, auf, gib deinem Schmerze/ und Sorgen gute Nacht,/ lass fahren, was das Herze/ betrübt und traurig macht;/ bist du doch nicht Regente,/ der alles führen soll,/ Gott sitzt im Regimente/ und führet alles wohl./
Vzhůru, vzhůru, dej své bolesti/ a starostem dobrou noc,/ nech plavat to, co srdce/ nepokojí a rmoutí;/ vždyť ty přece nejsi vládce,/ jenž všechno vésti má,/ Bůh je Ten, kdo velí/ a všechno ovládá./
Těmito řádky vede Paul Gerhardt naše zraky vzhůru k Bohu. A potom i v těžkých dobách tu je vždy něco, za co Mu můžeme děkovat. Proto by naše prosby stále měly být spojeny s děkováním vůči našemu věrnému Bohu a Otci. Písnička víry, snad nejprve váhavá, pak ale radostně zpívaná, už pozvedla mnohé sklíčené srdce. A Boží pomoc přišla v pravou hodinu.
DHIN 16/2/2016