Jan 14,3
Snad žádné jiné učení nebylo více na škodu Božím dětem, než to, že Církev bude muset projít „velkým soužením“. Takové tvrzení podvrací Boží zjevení o Církvi jako tělu a nevěstě Krista, snižuje nebeský lid na židovská sdružení a olupuje jej o bdící a očekávající postoj vůči Kristu, že může kdykoli přijít. Vyhlíží události místo Jeho samého, čeká na Antikrista místo na Krista. To vážně škodí náklonnostem a naději duše.
Nic nemůže být jasnějšího v řeči Pána na rozloučenou k Jeho učedníkům, dříve než šel k Otci, než že jim dal požehnané očekávání, že Ho brzy opět uvidí. Mezi příchod Ducha Svatého a Svůj návrat z nebe nepoložil žádnou řadu událostí, které by se musely naplnit.
Na podporu tohoto chybného učení byla převracena 24. kapitola Matouše. Ale krátký pohled na ni ukáže, že „příchod“, o kterém se učedníci zmiňovali, když se vyptávali Pána, nebyl Jeho příchod pro nás, ale Jeho příchod do Jeruzaléma, když my přijdeme s Ním a každé oko Ho uvidí přicházejícího v oblacích nebeských s mocí a slávou velikou (Mat. 23,39; 24,3). Ti, kteří jsou zmíněni, že půjdou skrze soužení, jsou „Jeho vyvolení“, ostatek Židů. Zmínky o „sobotě /svátku/“, o „Judstvu“, o „utíkání na hory“ a o „ohavnosti zpuštění, předpověděné od Daniele proroka“ tuto dobu jasně ukazují jako dobu „Jákobova soužení“, skrze kterou ostatek bude muset projít, jako „hodinu pokušení“, přicházející na všechen svět, před kterou Pán zaslibuje, že nás zachrání: „A poněvadž jsi ostříhal slova trpělivosti mé, i já tebe ostříhati budu od hodiny pokušení, která přijíti má na všecken svět, aby zkušeni byli obyvatelé země.“ (Zjevení 3,10). C. Stanley, TLIN 11/1/2011