Jan 11,14.15
Pohřeb milovaného člověka působí smutnou náladu. Příbuzní a známí se musejí rozloučit. Tak tomu bylo v Betánii. Marie a Marta si dělaly starosti kvůli Lazarovi. A jeho nemoc vedla nakonec k smrti. A tak ho pohřbili.
Teprve potom přichází Pán Ježíš. Potvrdil Svým učedníkům, že Lazar zemřel, ale dodal: „Ale pojďme k němu!“
Ta spojka „ale“, vyjadřuje naději, napětí. Co postaví Pán proti smrti? Proč chce jít „k němu“? Lazar přece už leží několik dní v hrobě! – Ale Pán chce zjevit Boží slávu. Ke vzkříšení Lazara dochází „pro slávu Boží, aby oslaven byl Syn Boží“ (verš 4).
Pán Ježíš používá nás, kteří Mu patříme, aby zjevoval Svou slávu. V Janu 11 to je Lazar. Ale Bůh má být oslaven také v našem životě: „Oslavujte tedy Boha tělem svým.“ (1. Korintským 6,20) Tato výzva platí každý den, každou hodinu a každému zcela osobně. K tomu jsme tu, k tomu žijeme. Mohl by pro nás být nějaký krásnější úkol, než nechávat vyzařovat božské slávy svým životem?
Z úvodních veršů vyciťujeme soucit našeho Pána. K domu smutku přišel s bolestí a vnitřní účastí, ale také s útěchou. Neboť On mohl dát velké věci! A neleží také určitá radost našeho Pána předem ve slovech: „Ale pojďme k němu!“? Jak se oslaví, a jak by chtěl také nyní nechávat Svou slávu zářit skrze nás!
Koho jiného by k tomu měl použít?
DHIN 9/2/2011