Izaiáš 53,3
Jak požehnaný, tichý a plný lásky byl život Pána Ježíše uprostřed Jeho lidu! Výstižně to říká už prorocké slovo: Nebude křičeti, ani se vyvyšovati… Třtiny nalomené nedolomí.“ (Iz. 42,2.3)
Nemusela by srdce všech spěchat k Němu? Ale „vlastní jeho nepřijali ho“, ačkoli „do svého vlastního přišel“. A „svět ho nepoznal“, ačkoli „skrze něho učiněn jest“ (Jan 1,10.11).
Sláva Jeho Osoby nebyla pro přirozenou mysl ničím. Neměl „podoby ani krásy. Viděli jsme jej, ale nic nebylo viděti toho, proč bychom ho žádostivi byli“ (Iz. 53,2). Místo velebícího klanění vyvstávalo pohrdání a nenávist. Byl Ten, „jímž pohrdá každý“, Ten, „jehož sobě oškliví národové“ (Iz. 49,7).
Jak hluboce pociťoval Pán toto nepřátelství: „Více jest těch, kteří mne nenávidí bez příčiny, než vlasů hlavy mé.“ (Žalm 69,5) „Protivili mi se za mé milosrdenství… odplacují se mi zlým za dobré, a nenávidí za milování mé.“ (Žalm 109,4.5)
To vše se zjevilo v plném rozsahu, když Pán slávy musel říci: „Syna člověka zrazují v ruce hříšných.“ (Matouš 26,45) Ještě v přítomnosti nejvyššího kněze jeden sluha učinil začátek úderem do tváře (Jan 18,22). A téměř se zdá, jako kdyby Jeho nepřátelé neuměli dělat nic lepšího, než všechny přestávky v průběhu projednávání a výslechů vyplňovat zlým jednáním a posměchem.
„Pokutován jest i ztrápen, však neotevřel úst svých.“ (Izaiáš 53,7)
DHIN 7/2/2016