„Milost veliká“ (verš 33) – to bylo charakteristické pro první dny křesťanství. To se mezi jiným ukázalo v tom, jak tito křesťané zacházeli se svým osobním vlastnictvím a svými penězi: Měli všechno společné. Nikdo si nečinil na něco nárok sám pro sebe, protože každé srdce bylo naplněno Pánem Ježíšem Kristem a každý myslel na svého bližního.
To, že dobrovolně měli všechno společné, bylo zvláštní působení Boží milosti. Bůh ovšem z toho nedělá žádné pravidlo, které bychom dnes měli dodržovat nebo si vzájemně ukládat. Jinak je to s pak následujícím poukazem: „I bylo rozdělováno to jednomu každému, komu potřebí bylo.“ (verš 35) Tato zásada platí stále: Žádný věřící nemá trpět nouzi, každý má dostat, co potřebuje. Přitom ti potřební tehdy nepozvedali hlasité nároky, nýbrž obdrželi všechno podle své potřeby.
Odkud přicházejí prostředky? – K tomu Pavel píše: „V každou neděli jeden každý z vás sám u sebe slož, schovaje podle možnosti.“ (1. Korintským 16,2) To je jiná stránka, měřítko pro dárce: finanční „možnost“. Podle toho, co mu Bůh dává, má dávat druhým.
Nový zákon neudává pro materiální nebo finanční pomoc žádné absolutní měřítko, jako tomu bylo snad ve Starém zákoně u „desátků“. Ale jasná měřítka máme i my: Dávat podle toho, jak se nám daří, dostávat podle potřeby. Konkrétní rozsah je pak věcí duchovního postoje. Když ten je dobrý, bude to jako v dobách prvních křesťanů: „Žádný zajisté mezi nimi nebyl nuzný.“
DHIN 31/1/2016