Přivedla jsem na svět chlapce, kterého jsem jako matka obklopovala vší svou péčí. Když v noci plakal, zapomínala jsem na svou únavu a vstala jsem, abych ho uklidnila ve své náruči, až opět usnul. Když byl nemocný, brala jsem ho k lékaři a starala jsem se o jeho zdraví. Trpěla jsem, když jsem viděla, že trpí, a byla bych raději, kdybych mohla být nemocná místo něho.
Když můj syn udělal první kroky, držela jsem pevně jeho malou ruku a dbala jsem na to, aby nespadl. Trpělivě jsem šla v rytmu jeho krátkých nožiček. Na jeho dětské otázky jsem odpovídala tak, aby mohl rozumět.
Nyní mi je osmdesát let a jsem vdova. Paměť mi velmi slábne, takže často kladu stejné otázky. Když jdeme na procházku, nemohu jít bez hole a musím se do někoho zavěsit. Musím svého syna prosit, aby mne vozil, když mám nějaký termín, a to mi připadá těžké, protože má mnoho práce. Dříve jsem byla stále zaměstnaná, ale teď mi dny připadají velmi dlouhé. A cítím se osamělá. – Moji vnukové říkají: „Ach, babička zestárla.“ –
Je to Stvořitel, kdo vkládá do srdce matky přirozenou, něžnou lásku. Proto matka na sebe bere tak mnohé, pro blaho svých dětí. Tentýž Bůh apeluje také na naše srdce, abychom svým rodičům opláceli péči, kterou jsme od nich obdrželi. To je před Ním správné a líbí se Mu to.
DHIN 28/1/2016