1. Timoteovi 5,5
Tvůj partner v manželství zemřel. Bůh ho vzal domů. Velmi ho postrádáš! Děti a vnoučata žijí svůj vlastní život a mají jen málo volného času. Nenaříkáš, ale jsi často osamělý – a to bolí!
Ta osamělá vdova v našem dnešním verši mi připomíná moji tetu: Byla stará a měla narozeniny. Navštívil jsem ji a popřál jsem jí. Byla vděčná, i když jí chůze činila potíže a už dobře neviděla. Ale vyprávět ještě mohla:
„Dnes ráno tu byla Marie, aby mi gratulovala. Jako vždy naříkala, že tak špatně vidí a slyší a že už vůbec nic nemůže dělat! Tu jsem jí řekla své mínění: ‚Ohledně toho, že už nemůžeš nic dělat, Marie,‘ řekla jsem jí, ‚můžeš se přece modlit! Za svou rodinu, za věřící, za všechny, které znáš! Budeš se divit, kolik práce tu máš!‘“
Teta se na mne podívala a vyprávěla dále: „Dnes ráno jsem se musela modlit zvláště za Honzíka. Víš přece, jak to má zapotřebí. A pak jsem se modlila za děti a jejich matky a za mládež a za manžele a za osamělé a staré, kteří už dost dobře nemohou.“ Při výčtu jí došel dech. „A když jsem tě viděla přicházet, modlila jsem se také za tebe. Za tebe se přece člověk také musí modlit, nebo ne?“
Moje teta nebyla osamělá: Měla toho tolik, za co se modlila! Avšak co bude, až se už nebude moci modlit? Kdo si potom udělá čas na to, aby se modlil za druhé? Není to snad úkol pro mne? A pro tebe? – Proč s tím nezačít už teď?
DHIN 5/7/2016