Římanům 8,28
„Ano, těm, kteří Boha milují, vše slouží k dobrému, to je jistě pravda. Ale jak to je s mou láskou k Bohu? Mohu skutečně o sobě říci, že Boha miluji? Když vidím, jak málo to o mně je pravda, pak už nevím, zda si tento příslib mohu vzít pro sebe.“
Jak snadno mohou při velké skleslosti vyvstat v srdci věřícího podobné myšlenky! Hledíme potom ustaraně do sebe a cítíme ještě více než v dobrých dnech, že Bohu nemůžeme nabídnout nic – ačkoli to vlastně byla pravda vždycky.
Ale náš dnešní biblický verš tím nekončí. Tak jako často, se plný význam ukáže, teprve když dbáme na souvislost: O těch, kteří Boha milují, je řečeno, že „podle uložení jeho povoláni jsou“.
Cožpak je nějaký věřící, který není „podle uložení jeho povolán“? Ne, Bůh „nás spasil, a povolal povoláním svatým, ne podle skutků našich, ale podle uložení svého a milosti nám dané v Kristu Ježíši před časy věků“ (2. Timoteovi 1,9.10). Všechno je dílo Boha a našeho Spasitele, skrze kterého se stalo skutečností to, co Bůh pro nás už před věčnými časy obmyslel ve Svém srdci.
Zde tedy u lásky k Bohu jde o vztah k Bohu, do kterého byli všichni věřící z milosti přivedeni.
Nemělo by nás to povzbudit, abychom více než dosud připisovali Jeho moudrému vedení jen to nejlepší? Tím Jej ctíme a také v praktickém ohledu Mu prokazujeme svou lásku.
DHIN 26/1/2016