V předcházejících dvou kapitolách měl Jeremiáš nezáviděníhodný úkol, aby vynesl Boží soud nad posledními čtyřmi králi v Judovi, a nad Judou jako národem. Mnozí z nich se na něho dívali jako na zrádce a působili mu také mnoho utrpení.
Sallum (Joachaz) byl vzat do Egypta jako vězeň a zemře tam. Zlý Joakim bude pohřben jako osel a nebude nad ním naříkáno. Jeho syn Joachin (Jekoniáš) bude odveden jako zajatec do Babylonu a zemře tam. Žádný jeho potomek nebude nikdy sedět na Davidově trůnu, aby vládl nad Judou. (Jekoniáš je v Kristově zákonném rodopisu v Matouši 1,12, ale to je rodopis Josefa – Kristův otec byl Bůh, nikoli Josef.) Sedechiáš, poslední z těchto králů, byl slabý a kolísavý. Žádal si slyšet slovo Páně, a přece ustupoval naléhání svých knížat, aby je nečinil, ale spíše aby zle nakládal s Jeremiášem, Hospodinovým poslem. Jaký sled smutných poselství, která musel přinášet!
Ale Bůh nebyl zklamán těmito ubohými selháními v Davidově královské linii, těmito „pastýři“, o kterých řekl, že jsou „hubící a rozptylující stádce pastvy mé“. Boží rozkoší vždy byl a vždy bude Jeho milovaný Syn, náš Pán Ježíš Kristus. Zde měl Jeremiáš tu požehnanou výsadu, že mohl mluvit o Něm, o „výstřelku spravedlivém“, který Bůh Davidovi vzbudí a který „kralovati bude /jako/ král, a šťastně se jemu povede“. A v opaku k závěrečným zlým králům nad Judou, „soud zajisté a spravedlnost na zemi konati bude“. E. P. Vedder, Jr., TLIN 7/12/2015