2. Timoteovi 1,7 – ČSP
Jistě už mnohý z nás myslel s určitou tesklivostí na dny apoštolů, kdy svědectví evangelia rozvíjelo ještě svou první sílu před celým světem. Pán apoštolům řekl: „Přijmete moc Ducha svatého, přicházejícího na vás, a budete mi svědkové… až do posledních končin země.“ (Skutky 1,8) Tak jim bylo dopřáno, aby v jedinečném zplnomocnění a rozvinutí síly šířili evangelium. – Jak nepatrná je naproti tomu síla, s kterou my dnes zvěstujeme lidem poselství o spasení v Kristu!
A přece Bůh nechce, abychom byli skleslí. On se nemění a Jeho Duch, který v nás bydlí, je tentýž jako tehdy. Tento Duch nikdy nepůsobí „bázlivost“, nýbrž „moc, lásku a rozvahu /střídmost/“. I když nyní na zemi na konci doby milosti žeň končí a už jsou sklízeny jen poslední snopy, tu je moc Ducha ještě tu. Prokazuje se účinně, když se o ni v pokoře a závislosti opíráme. Formu a rozsah jejího působení můžeme potom klidně přenechat Pánu. Pán nás postavil do této doby, abychom v těchto okolnostech byli Jeho svědky. A k tomu nám dává všechno potřebné.
Ale k síle patří také láska. Tato láska k duším je pohnutkou, abychom lidem kolem sebe svědčili o spasení a těm, kteří Pánu už náležejí, poskytovali pomoc a povzbuzení. A jak je ke všemu potřebná rozvaha /střídmost/! Ochraňuje nás před tím, abychom chtěli ve vlastní síle něco, co Pán nepůsobí.
DHIN 19/1/2016