Koloským 3,2.3
Jaké obdivuhodné hloubky a výšiny Boží milosti! Ve svých hříších a vinách jsme byli vystaveni Božímu hněvu, ale nyní o nás může být řečeno, že „nejsme v těle“ a že „nejsme ze světa“, „nejsme pod zákonem“, ale jsme „v Duchu“! Přijímáme tyto pravdy svou myslí, ale přijali jsme je do srdce a spojili je s vírou? Ti, kteří tak činí, se z nich radují a odpočívají v Otcově přítomnosti, kde se Mu klanějí v pravdě.
Ačkoli věřící nejsou v těle, tělo je v nich. Se zármutkem se učíme pokořujícím zkušenostem, abychom řekli: „Vím zajisté, že nepřebývá ve mně, (to jest v těle mém) dobré.“ (Řím. 7,18) Náš problém není tolik to, co jsme učinili, jako to, co jsme – ze zkušenosti poznáváme tuto zlou přirozenost, produkující pýchu, svévoli a žádosti. Tělo je takto naším stálým protivníkem, a to tak zlým, že je nic nemůže zlepšit, ať se snažíme jakkoli tvrdě. A čím více s ním bojujeme, tím hůře se cítíme.
Způsob, jak jednat s tělem, není zabývat se s ním, ale uznat se pro ně za mrtvé a žít Bohu v Kristu Ježíši (Řím. 6,11). Potom, když se tělo začne pozvedat, poznáváme je, „křižujeme je“ – jednáme s ním jako se soudně umrtveným v ukřižovaném Kristu – a sami se zabýváme „svrchními věcmi“.
Skutečnost, že Bůh nás vždy vidí dokonalé v Jeho milovaném Synu, je utěšující. Skutečně jsou šťastni ti, kteří se zabývají osobní slávou, výtečnostmi a dokončeným dílem našeho Pána Ježíše. Tyto věci nám umožňují mít potěšení a radost v Pánu a v naději na Jeho příchod.
H. H. Snell, TLIN 29/11/2010