Jan 16,32
Pán Ježíš byl ve Svém životě na zemi často sám, protože s Ním jako s Člověkem z nebe jednali jako s cizincem. Jeho čistota a Jeho svatost Jej učinily osamělou Osobou.
Lidé milovali tmu více než světlo. Proto se drželi vzdáleni od Ježíše Krista, jenž o sobě řekl: „Já jsem světlo světa.“ (Jan 8,12) V Jeho blízkosti se necítili dobře, protože Jeho přítomnost zjevovala jejich hříšný stav, a oni byli příliš pyšní, než aby ze svých hříchů činili pokání. Tato odmítavá zdrženlivost se Spasitele velmi hluboce dotýkala. Lidé Ho nechtěli, ačkoli k nim přišel v milosti a pravdě, aby jim pomohl.
Zároveň se těšil ze společenství s Otcem. Tak prohlásil těm, kteří Ho odmítli: „Ten, který mne poslal, se mnou jest. Neopustil mne samého Otec; nebo což jest jemu libého, to já činím vždycky.“ (Jan 8,29)
Učedníci následovali Pána Ježíše po tři roky. Když však byl zajat, snažili se jen zachránit svůj vlastní život a opustili Ho. Jak Ho to muselo bolet, že ho opouštějí právě v této těžké chvíli!
Přesto nebyl bez útěchy. Při pohledu na nadcházející hodiny soudního projednávání a ukřižování věděl: „Ale nejsem sám, nebo Otec se mnou jest.“ (Jan 16,32)
NZD 1/5/2016