Zde máme nádhernou myšlenku – myšlenku na Boha, odpočívajícího ve Své lásce, lásce ne k bezhříšným andělům, ale k padlým, vykoupeným lidem! Slovo „přestane“ znamená odpočinek někoho po dovršení nějakého namáhavého díla. Bůh odpočinul při stvoření, ale ten odpočinek je jen slabým obrazem Jeho uspokojeného odpočinku a radosti nad jednou znovuzrozenou, vykoupenou duší.
Tento verš obsahuje krásný sled myšlenek – pozvedá se k vrcholu! Předně Bůh zachraňuje, potom se raduje, pak odpočívá, a nakonec plesá nad Svým lidem s prozpěvováním. Tato láska je Boží povaha. Lidé mohou i v případě nelaskavého srdce vykonat impulzívně nějaký štědrý a přívětivý skutek, ale Boží přirozenost je láska, a v Jeho lásce není nikdy nic nestálého, libovolného nebo vrtošivého. Není to bloudivý, nestálý potok, ale je to hluboká, klidná, vždy tekoucí řeka.
Jedno slovo nebo pohled mohou odcizit vašeho nejlepšího pozemského přítele, ale Boží láska je neměnná. Vracející se marnotratník je uvítán nejen se slzami a objetím otcovského odpuštění, ale s radostí: „Veseliti a radovati se náleželo.“ (Luk. 15,32) Největší radost neměl ten otrhaný poutník, ale radující se otec, který plesal nad synem, jenž byl ztracen, a nyní nalezen (Luk. 15,32).
„Tak, pravím vám, že jest radost před anděly Božími nad jedním hříšníkem pokání činícím.“ (Luk. 15,10) Tato radost se šíří soustřednými koly, až dosáhne samého okraje slávy, ale nejhlubší je v samém středu. Začíná u trůnu a hlavní nápěv té písně radosti je dán Bohem samým! J. R. Macduff, TLIN 21/11/2010