1. Mojžíšova 8,1
Bůh nás zná. Ví, kde bydlíme, zná náš osobní pokojík (Mat. 6,6) a… naše nejtajnější přemýšlení. Jemu jsou známá všechna naše přání, naše naděje a plány. Jak je dobré, když žijeme ve vědomí Jeho blízkosti! Přináší to požehnání.
O Noémovi víme, že věřil Bohu. Jak by jinak také mohl stavět koráb? Stavěl ho s přesvědčivou silou, která ovlivnila a strhla jeho celou rodinu. Přirozeně se musel každý rozhodnout osobně, zda chce do archy vejít nebo ne. Noé asi až do konce stál u dveří a zval lidi.
Pak přišla potopa. Po 40 dní voda stoupala, po 150 dní stály vody v plné výši, takže všechen život na zemi byl uhašen (kap. 7,12.24). A pak čteme, že se „Bůh rozpomenul na Noé“. Noé nebyl zapomenut. Bůh ho viděl i jeho víru a ochránil ho. Avšak ještě nebyla doba čekání u konce. Ještě musely vody postupně z povrchu země odtéci – až konečně přišel určený čas, kdy Bůh Noému řekl, aby vyšel z archy.
Archa je obrazem Pána Ježíše. V Římanům 8,1 je to napsáno tak povzbudivě: „A proto není již žádného odsouzení těm, kteří jsou v Kristu Ježíši.“ To se netýká jen cíle naší cesty, to platí také pro cestu samou. Bůh nás nenechává samotné. On myslel na Noého, na Abrahama, na Ráchel (1. Mojžíšova 19,29; 30,22). Ti všichni měli otázky a byli v těžkostech. Ale Bůh jim ve Své dobrotivosti ve Svůj čas vyšel vstříc. Nejenom slovy, také skutkem. On je a zůstává tentýž: Myslí a rozpomíná se na nás.
DHIN 11/1/2016