Židům 11,31
Poté, co 11. kapitola Epištoly Židům po řadě představila svědky víry až do vejití Izraelského lidu do zaslíbené země, je nyní k našemu úžasu zmínka o pohanské ženě, která žila hluboko v hříchu.
Tím působivější je potom ovšem její víra. Neměla k Božímu lidu žádná přirozená pojítka. Naopak, její přirozené pocity by ji musely dokonce vést k tomu, aby se postavila na stranu města Jericha a jeho lidu. A záchrana zvědů nebyla podle lidských měřítek ničím jiným než vlastizradou. Boží slovo nám ale sděluje, že nepřeběhla jen tak od jednoho lidu k druhému, nýbrž že jednala z víry. Odvrátila se od svého dosavadního světa, ve kterém žila a který byl pod rozsudkem Božího soudu, a rozhodla se pro Boha Izraele a pro Jeho lid.
Raab přijala zvědy „pokojně“, protože slyšela o velkých Božích skutcích pro Jeho lid (Jozue 2,9-11). Ale její lid se nechtěl Bohu poddat, byli nejen „nevěřící“, nýbrž – což je ve významu slova rovněž obsaženo – také „neposlušní“. Raab ale vírou uznala, že Hospodin „jest Bůh na nebi svrchu, i na zemi dole“ (Jozue 2,11) a že On určil zem Kanán pro Izrael. Když schovala zvědy, místo aby je vydala, položila svůj vlastní život na misku vah.
Její víra byla bohatě odměněna: Celá její rodina byla ušetřena soudu nad Jerichem. A ona sama obdržela čestné místo v dějinách izraelského lidu: její jméno se objevuje v Mesiášově rodopisu.
DHIN 8/1/2016