Petr byl ve svém mládí hotov k energickému jednání a zvyklý užívat svou svobodu, a přitom měl až příliš malou nedůvěru k sobě samému. Odvažoval se jít, kam chtěl, i do domu nejvyššího kněze; a v té míře, jak to sliboval, bychom si mohli myslet, že jako muž bude konat velké činy nebo že strpí velké soužení pro svého zrazeného a uráženého Mistra. Petr byl stále více veden k tomu, aby viděl a pociťoval výsledek toho, co udělal, až se dostal dolů ke kořenu a zcela ho před Bohem odsoudil. Ale nyní mu Pán také oznamuje, že milost mu vrátí to, co se pro něho zdálo být provždy ztraceno, totiž společenství Kristova utrpení a přizpůsobení se Jeho smrti, a to mnohem více, než Petr ve své vlastní, příliš důvěřivé lásce a síle z vlastního popudu nabízel předtím, než tak bídně selhal.
Petr přišel k nejhoršímu: jako velmi přízní obdařený služebník zapřel toho Svatého a Spravedlivého, svého nejmilostivějšího Mistra. Bylo to nejhlubší pokoření, a přece byl opravdový věřící a milující učedník; ale tak tomu bylo proto, že vešel do pokušení na svůj vlastní náklad, místo aby je snášel podle Boha, když byl zkoušen. Tak byl jeho pád nevyhnutelný, neboť nikdo nemůže vytrvat, kromě ve víře a sebeodsuzování.
Být věřícím a vroucně milovat Pána v takových okolnostech neuchrání ani v nejmenším. To může znít zvláštně pro mnohé, kteří málo myslí na to, jak často a hluboce zapírají Pána prakticky ve velkých i malých věcech, s nimiž On spojuje Své jméno. Musíme být zahanbeni v každé věci, na kterou jsme pyšní; a jak mnohem lepší je i tento zisk, než abychom byli ponecháni ve své samolibosti bez pokárání. W. Kelly, TLIN 12/11/2010