Po potopě se lidé radili a rozhodli se postavit město, které bude sloužit k tomu, aby je udržovalo pohromadě, a věž, jejíž vrchol je v nebi – symbol pýchy na jejich činy. Takové věci pokračovaly po celé věky a ovlivňovaly myšlenky lidí. Bůh je vynechán, neboť člověk dává přednost své vlastní schopnosti k činění plánů, které budou sledovat jeho vlastní cíle.
Potom Pán sestoupil, aby pohleděl na to, co člověk dělá. Neboť to vše bylo ve skutečnosti urážkou živého Boha. Co udělal? Předtím měli jen jednu řeč, a potom Bůh vložil do jejich úst různé jazyky, takže nyní budou odděleni jedni od druhých, když každý se nyní přidruží jen k těm, kdo mají stejný jazyk. Toto rozdělení jazyků je oddělilo a jednota, o kterou se snažili, byla zcela ztracena. Jejich podnik byl proto nazván Bábel, což znamená „zmatení“, předobraz zkaženosti křesťanstva, novozákonního Babylonu.
Ale ve Skutcích 2,1-4 čteme o velkém Božím díle, když poslal Svého Ducha Svatého a naplnil celý dům, kde učedníci seděli. „I naplněni jsou všichni Duchem svatým, a počali mluviti jinými jazyky, jak ten Duch dával jim vymlouvati.“ To byl obdivuhodný opak toho, co bylo učiněno u věže v Bábel. Lidské dílo vyústilo v naprostou nejednotnost; nyní dílo Ducha Božího svedlo k sobě v dokonalou jednotu ty, kteří měli živou víru v Pána Ježíše, kteří mohli nyní rozumět jeden druhému skrze moc Ducha Božího. Tato jednota nyní zahrnuje všechny věřící pod nebem, kteří byli jedním Duchem pokřtěni, aby tvořili tělo Krista (1. Korintským 12,13). Skutečně vzácná jednota!
L. M. Grant, TLIN 11/11/2010