Na konci 1. kap. Efezským uvádí Pavel předmět Boží Církve a píše o Tom, jenž je její Hlavou, který je nyní na výsosti. Ve druhé kapitole předmět rozvíjí a ukazuje, kdo jsou ti, kteří ji tvoří: předně ukazuje, co byli mravně (verše 1-10), a potom jaké bylo jejich postavení, co se týká Božích domácností (verš 11-22). Po mravní stránce nemohlo být nic beznadějnějšího: duchovně mrtví, vyžadující, aby pro ně byla Bohem použita oživující moc, aby mohli žít. Jak plně byli všichni závislí na lásce a milosrdenství a moci Boží! Neboť jestliže k životu potřebovali oživující moc, použití té moci záviselo výhradně na jednání Boha v milosti. Z hlediska Božích domácností byli Židé blízcí a pohané byli daleko vzdálení. Židé zaujímali výhodné postavení, které pohané neměli. Ti, kteří byli kdysi dalecí, jsou v Kristu učinění blízkými skrze Jeho krev; a ti, kteří byli kdysi Židé, spolu s těmi, kdo byli kdysi pohané, jsou stvořeni v jednoho nového člověka v Kristu. Nový druh člověka, jaký tu nikdy předtím neexistoval, ti dvoje učiněni jedno v Kristu! Když jsme toto poznali, je jasné, že bychom neměli vzhlížet ke Starému zákonu pro naučení ohledně vytvoření Církve, ani pro vedení ohledně klanění se Církve. Ta v oněch dnech neexistovala, ani nebylo dříve nikdy něco takového povoláno v jsoucnost. Nic obdobného nemůže být nalezeno na stránkách židovských pisatelů. Proto bylo třeba se chránit před jakýmkoli začleňováním starozákonních praktik do křesťanského velebení. Mělo být vyhledáváno to, co Nový zákon učí o Církvi, o tom novém člověku, o tělu Krista, a tomu se přizpůsobit. Bylo to všeobecně činěno? C. E. Stuart, TLIN 10/11/2010