Matouš 27,54
Ten římský setník měl velení nad popravou. Některé věci přitom nebyly takové, jako jindy. Byl tu spěch, s kterým to vše muselo být provedeno. Pak bylo řečeno, že jeden ze tří odsouzených tvrdil, že je Boží Syn. – Cožpak to byl nějaký důvod, aby byl popraven? Vždyť jinak o Něm bylo slyšet jen dobré věci. – Ale rozkaz je rozkaz, a tak se dění rozběhlo.
Avšak co jen bylo s tímto jedním, jemuž byl vykázán prostřední kříž? Když jinak byly probíjeny hřeby skrze ruce a nohy, pak to zdrtilo i toho nejtvrdšího, pak byl vyveden z míry a bolest ho doháněla téměř k šílenství. Ale tento zde byl jiný. Jak odhodlaně nechal se sebou vše konat. Jak důstojně snášel ty hrozné bolesti!
Setník musel vidět ještě mnohé: posměch vůdců lidu, pak tmu a na konci zemětřesení a mocné zvolání ukřižovaného. A hned na to: „Otče, v ruce tvé poroučím ducha svého.“ (Lukáš 23,46) S těmito slovy vydechl svůj život.
Tu se bál a musel připustit: „Jistě člověk tento spravedlivý byl.“ (Lukáš 23,47) To, co viděl, ho přivedlo k přesvědčení: Přece to byla pravda, co ukřižovaný o sobě řekl: On byl Boží Syn!
Tak přišel tento pohan, jemuž byl Bůh naprosto cizí, doprovodnými okolnostmi ukřižování k lepšímu poznání o Pánu než Boží lid. Izrael byl totiž vždy poučován o zaslíbeném Mesiášovi a mohl Jeho charakterové znaky bez námahy poznávat v celém životě Pána Ježíše.
DHIN 3/1/2016