Když jdeme ke stolu Páně a do shromáždění k velebení nebo k modlitbě, a předmětem je „vykonávání daru“, je jasné, že tu je naprosté neporozumění charakteru takových shromáždění. Nejdu vykonávat dar, ale lámat chléb, klanět se, setkat se s Tím, jenž řekl: „Kdežkoli shromáždí se dva neb tři ve jménu mém, tu jsem já uprostřed nich,“ a: „To čiňte na mou památku“. Výraz samotný ukazuje chybné myšlení, když u nás vzbuzuje myšlenku nějakého výkonu, čemuž se to také často podobá. Tak tomu bylo u Korintských. Ti neměli „nedostatku v žádném daru“. Ale místo aby je užívali v poddanosti Duchu Svatému k Boží slávě a ke vzdělání Jeho dětí, vykonávali je oni, a tím oslavovali sami sebe. Neznám nic, co by více zneucťovalo Pána mezi svatými, než toto. Skutečná poddanost Duchu Svatému s vědomím přítomnosti Pána, by ihned zastavila myšlenku „vykonávání darů“. Vědomí o Jeho přítomnosti okamžitě odstraní každou myšlenku na sebe. Je to velmi zarmucující, když jdeme čekat na Pána a těšit se z Jeho přítomnosti, a najdeme nějakého všetečného, soběstačného člověka, který se činí středem shromáždění, zabírá čas, plní myšlenky svých bratří myšlenkami o sobě (místo šťastnými myšlenkami o Kristu) a vším způsobem brání požehnání.
„Kde jest ten Duch Páně, tu i svoboda,“ – svoboda, ve které má vedení Duch (a nikoli energie těla). Potom bude Pán sám vyvýšen, neboť žádné tělo se nebude chlubit v Jeho přítomnosti. Potom je Bůh všechno a člověk nic. Kéž ten jeden předmět všech našich srdcí je, aby Bůh byl ve všech věcech oslaven skrze Ježíše Krista. Amen!
J. N. Darby, TLIN 8/11/2010