Matouš 1,1
V královských domech tohoto světa byla vždy udržována vzpomínka na velké činy předků. A mnohý panovník ze slavné dynastie, který sám neměl štěstí, se slunil v lesku svých větších předchůdců.
I v královském domě, ke kterému patřil Pán Ježíš, byli hrdinové – především David, první král tohoto rodu. Ale Pán Ježíš se nezdobí slávou druhých. A mnohé události, o kterých se Duch Svatý v první kapitole tohoto Evangelia zmiňuje, jsou dokonce vše jiné, než slavné. Juda a Támar, Raab se svou minulostí, král David a Uriášova žena – tato jména připomínala židovským čtenářům tohoto Evangelia těžké hříchy. A také Rut Moábská jen z milosti nalezla místo v Božím lidu a Mesiášově linii.
Ne, sláva Pána Ježíše jako Krále nespočívá ve slávě Davidova královského rodu. Spočívá v sobě vlastní dokonalé spravedlnosti. To je v tomto Evangeliu velmi jasné v Ježíšových slovech a mocných skutcích. Izrael zavrhl svého Krále, ale Jeho vlastní sláva a spravedlnost uschopnily Pána Ježíše, aby vykonal dílo vykoupení. Nyní mohl On Svůj lid – a tím i Davida, „zakladatele dynastie“ – vysvobodit od jejich hříchů (verš 21).
Nikoli David vrhá tedy slavné světlo na Pána Ježíše, nýbrž zcela obráceně: Všechna sláva byla Davidovi propůjčena Bohem, aby – už dlouho před příchodem Pána – směl naznačit něco z mnohem větší slávy „Davidova Syna“.
DHIN 26/12/2015