29. září

Lišky doupata mají a ptactvo nebeské hnízda, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu sklonil.

Matouš 8,20

I pohleděl jsem, a aj, oblak bělostkvoucí, a na tom oblaku seděl podobný Synu člověka, maje na hlavě své korunu zlatou, a v ruce své srp ostrý.

Zjevení 14,14

Výraz „Syn člověka“ Pán užíval buď ve vztahu ke Svému zavržení a utrpení, anebo když mluvil o Svém slavném druhém příchodu a o království. Kristova utrpení a slávy, které následují, jsou dva charakteristické znaky titulu „Syn člověka“. To lze vidět u první a u poslední zmínky o „Synu člověka“ v Novém zákoně. Co je zvláště povšimnutí hodné, je, že v obou těchto případech je zmínka o hlavě Pána Ježíše.

V první zmínce Pán odpovídá na výrok jednoho, který chtěl být učedníkem, že za Ním půjde, kamkoli půjde (Mat. 8,19-20). Pán řekl, že stvoření živočichové mají své místo odpočinku, ale On, jako ponížený a zavržený Syn člověka, nemá ani „kde by hlavu sklonil“. Pomysli na Spasitele, jak chodí, dobře čině, hledá ztracené hříšníky, a na konci dne spí pod širým nebem a nemá pod hlavou podušku!

V poslední zmínce o Synu člověka vidíme hlavu Pána Ježíše korunovanou zlatou korunou. Čas pro sklizeň země přišel, a země má být sklizena rozlišujícím soudem. Ten, jenž kdysi neměl, kde by složil hlavu, bude soudit zemi, neboť na Své hlavě nese korunu vítěze. Všechna moc k vykonání soudu byla dána Jemu, „nebo Syn člověka jest“ (Jan 5,27).

Ale naší výsadou nyní je vidět Syna člověka „slávou a ctí korunovaného“ (Židům 2,9).      B. Reynolds, TLIN 23/10/2010