20. září

I počala žena ta, a porodila syna; a viduci, že jest krásný, kryla ho za tři měsíce. A když ho nemohla déle tajiti, vzala mu ošitku z sítí, a omazala ji klím a smolou; a vložila do ní to dítě, a vyložila do rákosí u břehu řeky.

2. Mojžíšova 2,2.3

Když se Mojžíš narodil, byl svět pro izraelský lid jevištěm smrti. Farao, král Egypta, nařídil, aby všechny narozené chlapce Izraelitů utopili v Nilu. Obrazně to neznamená nic jiného, než že ďábel, nepřítel Boha a Jeho lidu, sahá po našich dětech, aby je nechal zajít v životních zásadách světa. V tomto smyslu je svět i dnes jevištěm smrti.

Ale Bůh stojí nade vším. Víra dala Mojžíšovým rodičům odvahu, aby dítě nejprve ukrývali. Byl pro ně příliš „krásný“, než aby ho dali do Nilu. A co ve víře začali, v tom Bůh pokračoval ve Svém moudrém vedení. Tak to zakusí i dnes rodiče, kteří vidí ve svých dětech tuto „krásu pro Boha“, která za žádných okolností nesmí padnout za oběť zkaženosti světa (Židů 11,23).

Avšak dejme pozor na to, co udělala Mojžíšova matka. Vložila dítě do košíku z rákosí. Neznamená to ochrannou schránku modlitby a laskavého, dětskému porozumění přiměřeného vyučování? A pečlivost, s níž byl košík utěsněn, nesvědčí snad o trpělivé drobné práci?

Tak mohou děti později v ochraně toho, co jim rodiče dali na cestu, přežít ve světském okolí. A Pán vezme jejich život do Své ruky a povede jej ke slavnějšímu cíli, než jsme si snad mysleli – jako u Mojžíše.

DHIN 16/12/2015