1. Mojžíšova 3,6
Když Bůh postavil Adama a Evu do zahrady Eden, dal jim jen jeden zákaz. Mohli jíst z každého z mnoha stromů v zahradě, ale ze stromu vědění dobrého a zlého jim bylo zakázáno jíst. Pro Evu se zjevně stal velmi přitažlivým a Satan se brzy chopil této výhody. Na Satanovu otázku odpověděla: „Ovoce stromů rajských jíme; ale o ovoci stromu, který jest uprostřed ráje, řekl Bůh: Nebudete ho jísti, ani se ho dotknete, abyste nezemřeli.“ Ale Bůh neřekl: „ani se ho dotknete“, ani neřekl: „abyste nezemřeli“, ale: „smrtí umřeš /nebo: jistě zemřeš/“ (1. M. 2,17). Když nebyla starostlivá ve způsobu jednání s Božími slovy, byla na cestě k uvážené neposlušnosti.
Lidé jsou dostatečně pošetilí, aby namítali, že to nebylo od Boha pěkné, když člověka potrestal jen za to, že si vzal nějaké ovoce, neboť to byla jen druhořadá věc. Ale vůbec to nebyla druhořadá věc. Byla to uvážená neposlušnost slov živého Boha. Stanovil snad Bůh nějaký přísný nebo nepřijatelný příkaz, který by člověk nemohl uposlechnout? Vůbec ne! Bůh má právo zkusit člověka. Vykonal toto právo skrze poměrně snadnou zkoušku, a ukázalo se, že člověk je neposlušný. Proto byl na všechny lidi vydán rozsudek smrti, neboť všichni zhřešili (Řím. 5,12). Ale Bůh na celou tu věc odpověděl obdivuhodnou přívětivostí tím, že dal Svého milovaného Syna, aby trpěl na kříži za hříchy lidí. Nyní volně nabízí všem, kdo chtějí přijmout Krista, dar absolutního odpuštění a věčný život. Oč mnohem moudřejší je přijmout tento velký dar, než přijmout ovoce zakázaného stromu!
L. M. Grant, TLIN 2/10/2010