4. Mojžíšova 24,16
Jestliže se dívám na Boží lid „s vrchu skal“ (4. M. 23,9), budu ho vidět tak, jako Bůh vidí, jako oděný vší příjemností Krista – dokonalý v Něm – přijatý v tom Milovaném. To je to, co mne uschopňuje jít dále s tímto lidem, chodit s ním, mít s ním společenství, povznášet se nad jeho spory a náhledy, skvrny a pošpinění, selhání a nedostatky. Jestliže se na něj nedívám z tohoto vyvýšeného stanoviště, mohu si být jist, že obrátím své oko na nějaký malý bod nebo na něco jiného, co úplně zničí společenství a odvede mé náklonnosti.
Když Balák pokračuje a přesouvá zkaženého a chamtivého proroka z místa na místo, vidíme se být vedení od výšiny k výšině, až nakonec stojíme na úplném vrchu a hledíme na roviny slávy ve vší jejich délce a šířce, táhnoucí se daleko za meze smrtelného vidění.
V tomto posledním z Balámových příměrů se dostáváme jakoby na nejvyvýšenější výčnělek „skal“, odkud můžeme rozeznávat paprsky slávy, ozlacující horizont. „Řekl Balám, syn Beorův, řekl muž mající oči otevřené…Uzřím jej, ale ne nyní, pohledím na něj, ale ne z blízka. Vyjde hvězda z Jákoba a povstane berla z Izraele, která poláme knížata Moábská a zkazí všecky syny Set.“ (4. M. 24,15.17)
Kéž v duchu zůstáváme na „vrchu skal“; kéž vždy máme „oči otevřené“, kéž slyšíme „výmluvnosti Boha silného“ a „známe naučení Nejvyššího“; a kéž vidíme jen „vidění Všemohoucího“.
C. H. Mackintosh, TLIN 27/9/2010