1. srpen

Nitro mé, nitro mé /dosl.: střeva má/, bolest trpím, ó osrdí mé, kormoutí se ve mně srdce mé, nemohu mlčeti. Nebo hlas trouby slyšíš, duše má, a prokřikování vojenské. Potření za potřením provolává se; popléněna zajisté bude všecka země… Až dokud vídati budu korouhev, slýchati hlas trouby? Nebo bláznivý lid můj nezná mne, synové nemoudří a nerozumní jsou. Moudří jsou k činění zlého, ale činiti dobře neumějí.

Jeremiáš 4,19-22

Počínaje 2. kapitolou Jeremiášova proroctví používá Bůh mnoho obrazů k nářku nad Judovou nevěrností k Sobě, nevěrností, kterou zobrazuje jako duchovní cizoložství. Domlouvá Judovi, aby se k Němu vrátil, a hledí kupředu do budoucnosti, kdy tento lid spolu s královstvím deseti pokolení Izraele bude ve vztahu k němu napraven. Mezi tím ohlašuje soud proti vzpurnosti Svého lidu. „Cesta tvá i skutkové tvoji to způsobili tobě,“ říká jim. „Toť nešlechetnost tvá, že to hořké jest, a že dosahá až do srdce tvého.“ (Jer. 4,18)

Jeremiáš je hluboce zarmoucen tímto poselstvím a křičí ve své úzkosti. V Božím slovu je na střeva pohlíženo jako na sídlo pocitů, zatím co my obvykle spojujeme své emoce se srdcem. Boží slovo je k prorokovi velmi reálné; ve svých myšlenkách slyší troubu a vidí válečnou korouhev! Bereme si skutečně Boží poselství k srdci? Jak hluboce se dotýká nás osobně? Dotýká se našich srdcí osud lidí, kteří nejsou spaseni, soud, který má brzy přijít, anebo ho kážeme a jdeme svou cestou s pocitem, že jsme vykonali svou povinnost? Hospodin smutně odpovídá na prorokův dotaz. Bázeň Páně je počátek moudrosti; známost toho Svatého je rozumnost. To je přesně to, co zde chybí. Moudří k činění zlého se také snadno stáváme, často aniž bychom uměli činit dobré.      E. P. Vedder, Jr., TLIN 21/9/2010