Marek 10,22
Ve čtyřech Evangeliích asi není více zpytující událost, jedině snad rozmluva Pána s Nikodémem, jak je zaznamenána ve 3. kapitole Jana. Jistě ji žádný čestný člověk nemůže pozorovat, aniž by u něho nevznikla otázka: Na čem já zakládám svoji naději věčného života? Jestliže na vlastních snahách, pak stavím na písku. Jestliže jen na Kristu, pak je moje důvěra založena na neotřesitelné skále.
Ale musím si být jist, že víra v Něho, kterou vyznávám, není jen pouhé rozumové přijetí určitých historických skutečností. Věřit v Něho znamená předat se Mu. To nutně znamená mé uznání, že On je Pán. On, jenž zemřel, aby mne zachránil, má nyní mít autoritu nad mým životem.
Něco menšího než to je prázdné vyznání. Je tedy třeba, abych se na věc díval čestně a nikdy nebyl uspokojen, dokud nade všechny pochybnosti nevím, že jsem vyhověl nárokům Pána Ježíše!
Bohatý mladý muž měl přitažlivé vlastnosti a milou osobnost, ale neměl život z Boha, který je výsledkem nového narození (Jan 3,3). Je ohromný rozdíl mezi přitažlivostí toho, co je jen přirozené, a krásou charakteru, která má duchovní původ. Žádná lidská snaha nemůže nikdy proměnit tělo v ducha. Proto udělení života shůry, který přichází skrze víru, je podstatná věc (Jan 3,6-7; 14-16).
H. A. Ironside, TLIN 18/9/2010