Job 41,1
Na konci knihy Job popisuje Bůh dvě tehdy žijící mocná zvířata: behemota a leviatana. Ta budila takový strach a byla tak nebezpečná, že se žádný člověk neodvážil k nim přiblížit. Ani zbraněmi nemohla být zkrocena. Byla to Boží stvoření, proti kterým si každý člověk připadal malý a bezmocný. Když nyní už stvoření jsou tak mocná, oč mnohem větší a mocnější je potom Stvořitel sám!
Nedlouho předtím se Job modlil: „Všemohoucí sám bude odpovídati…, jako kníže přiblížil bych se k němu.“ (Job 31,35.37) Nyní mu Bůh činí zřejmým, že žádný člověk si nesmí dovolovat, chtít vést všemohoucího Boha k odpovědnosti. Před Bohem jsme všichni nekonečně malí. To nyní poznává i Job. Nahlíží, že Bůh ve Své velikosti a vyvýšenosti může dělat, co se Jemu líbí, aniž bychom my měli právo od Něho žádat nějaké zdůvodnění.
My všichni známe slova: „Jak to může Bůh dopustit?“ Když se trápení vzmáhá, pak člověk chce svému srdci uvolnit. Ale náleží člověku takové provokativní vystupování? – Musíme doznat: „Nebo Bůh silný tak jest veliký, že ho nemůžeme poznati.“ (Job 36,26) Nadto víme něco, co Job neznal: Bůh ukázal, že miluje lidi. Bůh to dokázal, když na zem poslal Svého milovaného Syna. Jeho smírčí smrtí na kříži byla plně zjevena Boží obdivuhodná láska.
Jako Boží děti smíme vycházet z toho, že Bůh nám dává jen dobré. I když my sami to nedovedeme vždy poznat – tu viděno z Boží perspektivy, všechny věci musejí spolupůsobit k našemu dobrému. Pevně to držme, i když se dostaneme do situací, v nichž Božím cestám nejprve nerozumíme.
DHIN 20/11/2015