1. Mojžíšova 42,21
Bylo to před mnoha lety, avšak Josefovi bratři to mají před očima, jako kdyby to bylo včera: úzkost v srdci svého bratra. – Po celou dobu mezi tím na to nemysleli? Anebo vzpomínku potlačovali, varovali se rozhovoru o tom mezi sebou? – Nyní je ale vzpomínka zachvátila, a jsou dojati: Tehdy viděli a slyšeli úzkost duše svého bratra – a přitom ji přece přehlédli a přeslechli!
Josef je předobraz někoho jiného, většího: Pána Ježíše. Když náš Spasitel byl v zahradě Getsemane, řekl Svým učedníkům: „Smutná jest duše má až k smrti.“ (Matouš 26,38) Zde myslíme na slova Žalmu: „Vysvoboď mne, ó ‚Bože, neboť jsou dosáhly vody až k duši mé.“ (Žalm 69,2) Jak drtivé bylo všechno trápení a úzkost, které ležely na Jeho duši, když zvolal: „Naplněna jest trápeními duše má!“ (Žalm 88,4) Jaké soužení mluví z Jeho snažné prosby: „Vychvať od meče duši mou, a z moci psů jedinkou (nebo: „osamělou“) mou!“ (Žalm 22,21)
Josefovi bratři vyznávají: „Viděli jsme soužení duše jeho… a nevyslyšeli jsme.“ Dnes vidíme my úzkost duše našeho Spasitele, kterou trpěl kvůli našim hříchům. Jsme tím ve svých srdcích dotčeni? Pociťujeme něco z trápení Jeho duše? Umíme – i když jen ve slabých pokusech – soucítit? Ukazují naše slova, ale také naše mlčení, jak jsme si vědomi úzkosti Jeho duše? Jistěže také naše cítění pro Něho a Jeho hluboká utrpení patří k ovoci, jímž On bude nasycen – nyní a ve věčnosti (Izaiáš 53,11).
DHIN 15/11/2015