1. Mojžíšova 2,2-3
Sedmý den má takto od Boha dané zvláštní místo, protože v něm nebylo konáno žádné dílo. Bůh toho dne odpočinul. Je smutné, že odpočinek byl velmi brzy porušen hříchem člověka, takže Pán v Janu 5,17 říká: „Otec můj až dosavad dělá, i já dělám.“ Ale tento odpočinek v 1. Mojžíšově 2 je symbolem věčnosti, o které čteme v Židům 4,9: „A protož zůstává svátek /správně: sobotní odpočinutí/ lidu Božímu.“ To hledí kupředu k věčnosti, když tu už nebude námaha a práce.
Izrael však byl po mnoho let postaven pod zákonem, který zahrnoval odpovědnost dodržovat sobotu. A přece se Izrael nepoddal, ale provinil se ustavičným porušováním soboty. Když však nyní Pán Ježíš přišel, trpěl a zemřel na kříži pro hříšníky, není tu už žádné přikázání dodržovat sobotu. Ve skutečnosti nejsme v žádném smyslu pod zákonem nebo přikázáními, ale skrze víru v Pána Ježíše jsme přešli ze smrti do života, kde máme výsadu být „pod milostí“ (Římanům 6,14). A Boží milost má obdivuhodnou moc vést ty, kdo ji přijímají.
Ve Skutcích 20,7 nám je řečeno: „Tedy první den po sobotě, když se učedníci sešli k lámání chleba.“ Ale to nebyla sobota. Byl to první den týdne, den vzkříšení, který uvádí období Boží milosti. Nebyl tu žádný zákon, že mají tak činit, ale Duch Boží je vedl. Když tomu tak je, těšíme se z krátkého okoušení předem radosti věčnosti, kterou budeme sdílet s Pánem Ježíšem v den, který se rychle blíží. Pane Ježíši, přijď!
L. M. Grant, TLIN 10/9/2010