Matouš 23,29
U proroků není nic obvyklejšího než to, že během svého života jsou nenáviděni, a potom, když zemřou, se stávají předměty nejvyšší cti. Stávají se předměty cti u téže nevěřící třídy, která nemohla snést prorocké slovo, když žili. Lidé jsou hotovi zabít prorockého posla, když žije, a klanět se mu, když je mrtev.
Nuže, je to táž nevěra, která působí v těch dvou způsobech. Když byl živ, odsuzovali a nenáviděli ho. Ale když byl mrtev a už nebyl žijící osobou, která by se dotýkala jejich svědomí, právě ti lidé, kteří vedli s prorokem válku, budou stavět krásné pomníky na jeho památku. Pak na sebe vezmou charakter lidí, kteří mají velkou úctu k prorokovi, lidí, kteří dělají pro náboženství to nejlepší. Dávají peníze, aby se postavil krásný pomník, nebo hezká socha. Jak je pravdivé, že tělo je velmi pozoruhodně ochotné ctít člověka, když je mrtvý, jehož nemohlo snést, když žil.
Náš Pán vedl pozornost právě k tomuto charakteristickému znaku. Vůbec to není nějaká moje myšlenka; je to Boží pravda. Náš Pán to velmi důrazně vyčítal Židům. Ale vůbec to není omezeno na židovský národ. Když teď půjdete do města Bedfordu v Anglii, najdete tam krásný pomník Johnu Bunyanovi, který byl za svého života vězněn a byl považován za špatného člověka. Stejná třída lidí nyní kupuje jeho knihu „Cesta poutníka“. Tím pro sebe získávají pověst lidí, kteří se vůbec neprotiví náboženství – když se nedotýká jejich svědomí. Avšak ta věc, o které mluvím, je vždy pravdivá a vždy bude pravdivá, dokud Pán nepřijde.
W. Kelly, TLIN 8/9/2010