25. červenec

By mne i zabil, což bych v něho nedoufal? Avšak cesty své před obličej jeho předložím.      Job, 13,15

Já vím, že Vykupitel můj živ jest, a že v den nejposlednější nad prachem se postaví. A ač by kůži mou i tělo červi zvrtali, však vždy v těle svém uzřím Boha. Kterého já uzřím sobě, a oči mé spatří jej, a ne jiný.      Job 19,25-27

Proto ošklivím se sám sobě, a činím pokání v prachu a popelu.      Job 42,6 – přel.

Poetická část knihy Job začíná 3. kapitolou a jde až ke kapitole 42,6. V tomto velkém dramatu máme Joba v rozepři s jeho třemi přáteli. Ti trvají na tom, že Bůh nedovolí, aby spravedlivý člověk trpěl, ale že zármutek je podílem jen zlých. Proto – říkají – Jobův případ znamená, že s ním Bůh jedná kvůli nějakému hříchu nebo hříchům, otevřeným nebo tajným, a to patriarcha neumí nebo nechce uznat.

Když Ho přátelé nedokážou usvědčit ze špatnosti, objevuje se Elihu, aby mluvil „místo Boha“. Ukazuje, že utrpení není nutně potrestání za skutečně spáchané hříchy. Často to může být kázeň nebo výchova, aby přivedla člověka k hlubšímu poznání své vlastní neschopnosti a také zdůraznila malost a nevědomost člověka a oslavila Boží velikost a moudrost. To Pán sám podrobněji rozvádí, když k Jobovi mluví z bouře s výsledkem, že srdce trpícího se před Ním skloní v uctivosti a pokání.

V průběhu všech těch zmatených zkušeností Job drží svou víru v Boha a má absolutní jistotu o tom, že jednoho dne bude vše učiněno jasným. Zatím může říci: „By mne i zabil, což bych v Něho nedoufal?“ – neboť má jistou naději na vzkříšení, kdy ve svém těle uvidí Boha a vše bude vysvětleno.

H. A. Ironside, TLIN 28/8/2010