Žalm 2,12
Možná žádná kniha není více známá než Kniha Žalmů. Ale možná, že žádné knize není méně rozuměno. Obvykle se na ni hledí jako na obsahující jen zbožná cvičení. Jistě je v Žalmech vyjádřeno srdce tak, jako nikde v Boží knize. Ale za zbožným pohledem leží prorocký pohled. A není-li toto viděno, je v Žalmech mnohé, čemu nemůže být nikdy porozuměno. Celá Kniha hledí kupředu ke dni Pána, kdy Bůh opustí Svůj současný postoj zdrženlivosti a ještě jednou zasáhne do věcí lidí. Tématem 2. Žalmu je Kristovo budoucí zjevení. Duch se v počátečních verších ptá, proč lidé tak zuří proti Hospodinu a Jeho Pomazanému a proč jsou rozhodnuti od sebe zavrhnout jejich svazky. Lidskému bezmocnému bouření se Hospodin směje a trvá na tom, že On přece ustanovil Svého Krále nad Svou svatou horou Sion. Když přijde ta chvíle, aby Kristus požádal o Své dědictví, začne dílo soudu a každý nepřítel bude smeten z Jeho cesty.
Při pohledu na to Duch ve verších 10-12 dává lidem radu: „Srozumějte.“ – „Líbejte Syna, aby se nerozhněval a zhynuli byste na cestě, jakž by se jen málo zapálil hněv jeho. Blahoslavení jsou všichni, kteří doufají v něho.“ Kristus je jediné útočiště pro hříšníky. On trpěl za hříchy a jedině v Něm můžeme doufat. Až se zjeví, nenajde se před Ním žádné útočiště. Ale útočiště v Něm mohou nalézt všichni, kdo touží utéci budoucímu hněvu. Ale jestliže nám Jej Písmo takto představuje jako útočiště před božským hněvem, není On nutně Bůh? On, jenž byl kdysi zabit, je skutečně náš Pán a náš Bůh, provždy hodný velebící lásky našich srdcí. W. W. Fereday, TLIN 24/8/2010