Žalm 144,1
Je jeden rys, který je společný všem těm, kteří byli Bohem cvičeni pro Jeho službu: měli co činit s Ním v soukromí, dříve než se stali známými v očích lidí. Protikladem k tomu je neklid těla, které se snaží přitáhnout pozornost, dříve než duše měla tuto nutnou kázeň. Běží, aniž byli posláni; a museli se učit znát sami sebe vlastními bolestivými selháními. Jestliže Pavel je vyvolenou nádobou Pána, aby nesl Jeho jméno, jeho výcvik je ve škole zkoušky: „Já zajisté ukáži jemu, kterak on mnoho musí trpěti pro jméno mé.“ (Sk. 9,16) Tak má Bůh pro Svoji službu Své skryté způsoby cvičení.
Stejně tak tomu bylo s Davidem. Davida nalézáme nejdříve v naprostém skrytu – ani jeho bratři o něm nemají vysoké mínění, ani jeho otec; je pryč od rodiny, hlídal ovce; nebyl ani považován za hodna, aby byl pozván k oběti. Ale nebyl na poušti sám. Byl tam pod Božím vyučováním. Byl připravován pro veřejnou službu ve skryté škole Toho, jenž nehledí na vnější tvářnost a jenž nehledí na to, na co hledí člověk.
Nuže tak tomu musí být s námi. Musí tu být život před Pánem. Pokud naše duše nejsou před Ním cvičeny, nepoužije nás jako nástroje ve Své službě. My si snad myslíme, že ano, ale nebude tomu tak. Bůh chce vždy mít v soukromí co činit s duší, kterou má v úmyslu užít veřejně ve Své službě. Výtečná moudrost našeho Boha v tom může být viděna v historii Jeho nejpřednějších služebníků. Jejich přípravou byl život v skrytu před Tím, jenž je tak nekonečně větší než všichni, totiž před živým Bohem!
J. L. Harris, TLIN 18/8/2010